Ztracené dívky

Ztracené dívky jsou mistrovskou ukázkou komiksové techniky. Melinda Gebbieová i Alan Moore si libují v dobových pastiších, a tak jsou některé kapitoly nakreslené ve stylu Aubreyho Beardsleyho, Egona Schieleho či Alfonse Muchy. V čiré pornografii nemá akce žádné důsledky: žádné děti, choroby, traumata, a žádné vzpomínky. A právě v tomto ohledu se Ztracené dívky od porna zásadně liší: ono to celé je o následcích, nemluvě o válce, hudbě, lásce, žádostivosti, represi a paměti.