Zpívající biochémie, básníkova pátá, vskutku Osudová, je vytěžena, jak to prozrazuje už první báseň, z krutě bolestivé postupující nemoci, ze samoty, třiadvaceti hodin samoty dennodenně, řečeno s jinou básní, ale hlavně ze stále živého okouzlení nevinnou probouzející se smyslností dívenek, které jdou celým básníkovým dílem. Platí-li, že skutečný básník si nic nevymýšlí (Veselský rád nazývá napůl žertem, napůl smrtelně vážně, své eroticky smělé verše svým socialistickým realismem), platí to zvlášť o básnické biochémii, která transformuje spontánní gesta i výroky kvapem dospívajících dívenek v krajní opak fráze, v kolikerokarátové zlato, zlato metafory, zaklínadla, zpěvu a poselství z jedné únorové noci 2003: Venku je mráz. Hluboko pod nulu. / A teplo je v tvém hlase. / Pel z květů přenesený do úlů. Zpívající biochémii napsal básník, který už 1958–1960 složil Státnici z alchymie a vlastně stále ji skládá, živ po diogenovsku, zcela lhostejný k pozlátkům konzumního světa. Dvojí vročení u básní upozorňují, že některé vznikaly v rozmezí dnů, týdne, roku, ale jiné celá desítiletí. Veselský měl úžasnou trpělivost čekat (jako v Prévertově básni Jak udělat obraz ptáka); umění čekat, až se mu jeho básnická biochémie rozezpívá. Dávno je jisto, že přes všecko své fyzické a hmotné strádání je Veselský básník až prévertovsky šťastného osudu: proslulý dřív, než mu vyšla jeho první kniha, zákonitě nenáviděný pokrytci a mravokárci, zato jako ryba ve vodě mezi srdečnými lidmi, milován dětmi, milenci, přáteli a čtenáři se smyslem pro ryzí poezii.
ALOIS NEBEL 
| 
