Ačkoli románovou biografii Ježíše Krista napsal klasik francouzské literatury před osmdesáti lety, neztratila nic ze své duchovní aktuálnosti.
„Přestože autor zpodobil Krista příliš podle svého, dobře ví, že jeho kniha šťastně znepokojila uspaná svědomí. Když máme co do činění s tímto světem, za který Kristus odepřel se modlit, pociťujeme takový stud, když o Něm mluvíme, že se musíme v myšlenkách zastavit před touto prověřenou moudrostí: vše se děje, jako by každý křesťan měl předem stanovený podíl na Otcově poli, který má být zorán a oset. Selžeme-li, podstatná část našeho úkolu se přesto naplní skrze nás a proti naší vůli. Milost nás totiž přesto použije k dosažení cíle, který nás přesahuje: jako by autor dramatu napovídal špatnému herci slova role, kterou herec hraje jen rty a nerad; jako by se autor nakonec, aniž by si toho diváci všimli, sám postavil na jeho místo. Dosažený úspěch zdaleka není takový, jaký by byl, kdyby byl herec neselhal, ale koneckonců se to dotkne těch srdcí, jichž se to mělo dotknout.“ (François Mauriac v předmluvě k druhému vydání)