Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim („Už jdeš, jen ses zamyslel.“), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john perseovské „logiky snu“ („Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny.“), tu k rovině experimentu („Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného.“). Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované metanoie, ale samotné ohledávání hranic básnického obrazu a jeho textové i výtvarné reprezentace, navíc se zásadním vkladem básnické zkušenosti, nadhledu a nadsázky. Soubor tak tvoří jakési temně hravé výseky ze života, z většího celku, kde čím víc je lyrický subjekt odkrýván, tím víc mu jeho významy unikají („Vystoupil jsi z plachetnice v neznámé zemi. Někdy dávno před sebou.“).
ALOIS NEBEL 
| 
