Nechte se vést od Frývaldova k Jeseníku, navštivte rejvízskou Noskárnu, jesenický Pentagon či lipovskou Macurovu zatáčku... Kniha se zabývá zeměpisnými jmény (místními, pomístními, uličními názvy) v pohraničí a jejich vývojem od nejstarších dob až do současnosti, a to na materiálu z okresu Jeseník (Slezsko, Olomoucký kraj). Pro tuto oblast – stejně jako pro jiné okresy v někdejších Sudetech – platí, že velká část názvů byla německého původu. Tato skutečnost představovala po roce 1945, v době volající po celkové degermanizaci republiky, palčivou a zásadní otázku s celospolečenským významem. Názvy tehdy byly v různé míře odněmčovány a počešťovány. Právě na tento přejmenovávací proces – jak z hlediska formálního, tak motivačního, pohledem odborné, ale i laické veřejnosti – se text soustředí především. Rovněž podává přehled aktuálních trendů v současných pojmenovacích procesech a názvotvorbě. Autorka se snaží odpovědět na otázky, zda místní obyvatelé nově a v podstatě uměle vytvořené názvy přijali, či nikoliv, jakými způsoby vytvářeli pojmenování vlastní (tzv. živá) nebo zda se mohla mezi obyvateli uchovat některá původní a po válce úředně odstraněná německá jména. Zeměpisné názvy jsou představovány nejen jako jazykové jednotky, ale také jako historická svědectví, předmět diskuzí, doklad regionální identity, součást paměti krajiny či nástroj marketingu.
ALOIS NEBEL 
| 
