Autor ve svých raných spisech Základ všeho vědosloví (1794) a Nárys vědosloví zvláštního (1795) pojednává o obrazotvornosti jako základu lidského myšlení a myslitelnosti věcí. Vědosloví představuje vědu o vědění vůbec a má zdůvodnit principy všech věd. V těchto spisech se Fichte pokouší o hlubší založení Kantovy kritické filosofie. Fundament pro jednotné vyložení zkušenostní čili jevové skutečnosti jako podléhající zákonům přírody, již Kant tematizuje ve své teoretické filosofii, i lidské svobody, již tematizuje ve své praktické filosofii, nachází Fichte v původní činnosti subjektu čili Já – v sebekladení. V jeho výkladu jednoty ustavování jevového světa i seberozvíjení lidské svobody získává přitom centrální úlohu tzv. transcendentální obrazotvornost, schopnost, jejíž funkci Kant pouze opatrně naznačuje v prvním vydání Kritiky čistého rozumu (1781). Díky aktivitě této obrazotvornosti je podle Fichta konstituována jevová skutečnost ve své časové, prostorové a kategoriální povaze a právě skrze tuto konstituci předmětnosti dospívá lidský subjekt k rozvinutí sebe sama ve své rozumové svobodě a odpovědnosti.
ALOIS NEBEL 
| 
