K vojenské profesi a fungování armády v období komunistického režimu se vztahuje celá řada stereotypů. Armáda je zpravidla vnímána jako poslušný nástroj KSČ připravený vystoupit proti vlastním občanům a plnit agresivní plány Sovětského svazu v probíhající studené válce. Vojáci z povolání pak bývají líčeni převážně jako zaslepení komunisté bezmyšlenkovitě plnící nesmyslné rozkazy. V neposlední řadě bývá předlistopadová armáda považována za zbytečnou a neefektivní instituci, v níž mařily v rámci povinné základní vojenské služby svůj čas a potenciál celé generace mladých mužů. Záměrem této knihy není výše uvedená tvrzení jedno po druhém vyvracet, ale spíše je relativizovat, tj. ukázat důstojníky Československé lidové armády v trochu odlišném světle – jako vykonavatele určité profese, která měla svá dobová, pracovní, ale i kulturní specifika. Kniha se věnuje reflexi každodenního života důstojníků ČSLA v šedesátých letech minulého století, a to zejména na základě rozhovorů s pamětníky. Pokouší se o (re)konstrukci mechanismů fungování socioprofesní identity vojáků z povolání, která je významně ovlivněna okupací Československa v srpnu 1968 a následnou normalizací armády.
ALOIS NEBEL 
| 
