Monografie se zaměřuje na problematiku výslovnosti spisovné češtiny. Rozebírá historii českého ortoepického zkoumání, podrobně se zabývá prvními snahami o zachycení výslovnostních pravidel, přípravami kodifikačních příruček v Ústavu pro jazyk český a shrnuje i nejnovější vývoj v oblasti výzkumů české spisovné výslovnosti. Těžiště práce spočívá především v analýze obsahů významných ortoepických příruček; detailně se soustřeďuje především na ta výslovnostní pravidla, která se postupně proměňovala nebo jejichž znění je z pohledu současné výslovnostní normy problematické. Součástí knihy jsou také výsledky fonetických analýz, provedených zejména v korpusu Monolog.