Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Za císaře Josefa II. byla určena jako povinný předmět pro všechny posluchače třetího ročníku rakouských filozofických fakult. Přes zjevnou nobilitaci zároveň zůstala trvale vystavena útokům ze strany jak pragmatiků, požadujících od vzdělání přípravu na výkon praktických povolání, tak konzervativních kruhů a přírodovědců. Tato první monografie o počátcích pražské univerzitní estetiky zkoumá na základě archivních pramenů přednášky Carla Heinricha Seibta (1735-1806) a Augusta Gottlieba Meißnera (1753-1807) jako součást dějin evropské estetiky 18. století, zejména německé; zkoumá vznik stolice krásných věd (posléze přejmenované na stolici estetiky) jako jedné z nových kateder vzniklých na univerzitách rakouské monarchie v rámci tereziánských a josefínských reforem a zkoumá místo pražské univerzitní estetiky v české kulturní tradici chápané co možná nejvíce široce, nejen úzce jazykově česky.