Sedíme proti sobě v malé pracovně jejího ďáblického bytu. Na stolku před námi je vyrovnána velká hromada alb s fotkami, nejen rodinnými, ale hlavně s těmi, které zachycují její profesní život – život v televizi a s televizí (v tomto případě nehovoříme o přístroji, ale o instituci). A co fotka, to vzpomínka, historka nebo komentář. Na zdi kromě obrázků visí další dvě velké fotografie: její portrét a portrét druhého manžela, významného rozhlasového režiséra Jiřího Horčičky. Sedíme proti sobě a já poslouchám její vyprávění. Život jí nadělil již osm křížků, ale v její tváři byste je hledali marně. Do novodobé historie naší země se zapsala jako první televizní programová hlasatelka. V padesátých a šedesátých letech minulého století byla v poctivém slova smyslu celebritou, zažívající slávu a obdiv televizních diváků, byla vzorem mladým děvčatům v oblékání a účesech; ale také jako máma vychovala dvě dcery. Dnes je už prababičkou. Žena, které na počátku sedmdesátých let tehdejší mocní změnili život jen proto, že se, z jejich pohledu, nechovala tak, jak právě určovaly stranické a ideologické vzorce.
ALOIS NEBEL 
| 
