Září 1938. Nad Československem se stahují válečná mračna, zatímco v pražském Braníku dojde k záhadné vraždě. Hitler žádá Sudety a ve vile čp. 383 v ulici Nad myslivnou je nalezen zastřelený pár. Major Československé armády Dušan Činovský a dcera ministerského rady Zuzana Bechyňová. Případ pro doktora Pivoňku z detektivní kanceláře Ostrozrak začíná.
Dějiny se v mnoha detailech opakují. Na sklonku zimy 2022 čeká na pomoc západních demokracií Ukrajina napadená Ruskem, takže detektivka dostává s Putinovou invazí i aktuální rozměr. „Hitler nás letecky zničí,“ prorokují účastníci banketu v barrandovské vile na samém počátku Vraždy se zárukou. „Myslím, že Hitler se víc naparuje, než je skutečně silný. Hitlerova armáda nemá dostatečný výcvik. Bude stačit, když se Anglie s Francií za nás pevně postaví,“ oponují další hosté party. Úvahy, zda se Československo mělo německé invazi aktivně bránit, v detektivce pochopitelně zastiňuje jiná otázka. Kdo je vrahem majora a snové krásky? A je tu ještě jeden velký problém. Kdo vůbec knihu napsal? Respektive celou detektivní trilogii: Vražda pro štěstí (1962), Vražda se zárukou (1964) a Vražda v zastoupení (1967). Byl to Josef Škvorecký, či spíše Jan Zábrana? Anebo trilogii napsali společně, jak se uvádí na přebalech detektivek ve vydáních po roce 1989? Spisovatel Patrik Ouředník se pokusil s důkladností sobě vlastní odpovědět v knize Svobodný prostor jazyka (Torst 2013). Do sametové revoluce byla detektivka připisována jen Zábranovi, ten však zesnul již v roce 1984 a Škvorecký začal po roce 1989 o sepsání trilogie vypouštět rozporuplné informace. „Josef Škvorecký je autorem s výhradou,“ navrhuje diplomaticky Ouředník. Autorství je zkrátka bez záruky. Jisté je, že vznikla vtipná detektivka na hraně s pitoreskní parodií. V padesátých letech byl krimi žánr na indexu, se skupinou Květen a poezií všedního dne se ale navracel normální život i do literatury. A bylo opět povoleno vzpomínat také na předválečnou éru, což si Zábrana se Škvoreckým (anebo pouze jeden z nich) užívali. Jedna z prvních vět, která otvírá Vraždu se zárukou, zní: „Bylo sedm večer, když jsme dorazili v rolls-royce mého šéfa Toma Lomala k vile pana továrníka Iva Zdeborského na Barrandově.“ Autor či autoři zasadili detektivku do časů kolem mnichovské dohody. Nutno ovšem dodat, že nadsázka se vytrácí, jakmile v příběhu vystoupí nějaký komunista, to pak celý děj zatuhne ve frázích. Očividná úklona režimu dnes spíše pobaví, zároveň je to ale svědectví, jak museli spisovatelé i v raných šedesátkách ohýbat hřbet. Rodiče Jana Zábrany přitom režim poslal v padesátých letech do vězení, matka byla odsouzena na dlouhých osmnáct a otec na deset let. Škvorecký podobně bolestnou zkušenost neměl. V knize občas proklamovaný kladný vztah ke komunismu tak možná napovídá, že autorem Vraždy se zárukou byl spíše Josef Škvorecký. Je to pouhá dedukce, nevíme. Vraha nám ale autor či autoři prozradí se vší jistotou.
ALOIS NEBEL 
| 
