Poutavé životní sdělení, v podzimu života, známého ruského filosofa-emigranta. Vypořádává se se svými současníky – teologickými či filosofickými kolegy – a nestandardně hodnotí ruskou revoluci. Stále slyším, že mám „světové jméno“. Pořád ke mně přijíždějí cizinci, dostávám nespočetné množství dopisů. Rozsáhlá korespondence mě činí nešťastným, protože ji strašně nemám rád a neovládám psaní dopisů. K mému údivu jsem se stal velmi váženým, úctyhodným, to znamená již seriózním, téměř někým jako učitelem života, vůdčím myslitelem. To vůbec neodpovídá mému cítění. Přál bych si, aby mi uvěřili čtenáři této autobiografie, že vůbec nejsem úctyhodný a seriózní člověk, vůbec nejsem učitel života, ale pouze hledač pravdy, buřič, existenciální filosof, chápaje tímto intenzivní existenciálnost samotného filosofa; avšak nejsem učitel, pedagog, ani vedoucí činitel. Moje vzrůstající známost mi dávala málo radosti, málo štěstí, ve které vůbec málo věřím. Jsem velmi málo ctižádostivý. Je ve mně velmi silný melancholický prvek, kterého si pravděpodobně ostatně druzí nevšímají kvůli mé uzavřenosti, lásce k vyhraněnosti a vtipnosti.