Olomoucký literární historik Erik Gilk (1973) se již delší dobu zabývá autorskou osobností Ladislava Fukse. Po řadě dílčích studií představuje nyní odborné veřejnosti ucelenou monografi i pojednávající o Fuksově složitém a nejednoznačně hodnoceném prozaickém díle. Vzhledem k jisté bulvární senzačnosti, jež se kolem spisovatele navršila, se přitom snaží abstrahovat od psychologického či biografického čtení Fuksova díla. Proto jsou pasáže o prozaikových životních peripetiích odděleny od výkladových kapitol a na závěr je zařazeno kalendárium autorova života a díla. Gilk se ve svých interpretačních sondách zaměřuje na vlastní uměleckou hodnotu Fuksova díla, což vzhledem k poněkud předpojatému hodnocení autorových textů vydaných za normalizačního dvacetiletí nebývá samozřejmé. Soustředí se přitom na jedinečnou autorskou poetiku, zkoumá prostředky významové výstavby, všímá si způsobů vyprávění, důmyslné motivické struktury, neopomíjí ani hru se čtenářem a dokonalou evokaci atmosféry příběhu.
Fuksova beletristická tvorba je pojednána v chronologickém sledu, jako příběh díla jednoho autora se svým počátkem, vrcholem, propadem i vyústěním. Tento tradiční přístup umožňuje rozpoznat konstantní a nestálé rysy autorského stylu, napomáhá zodpovědět, čím a do jaké míry se tvůrcův rukopis proměnil pod vlivem nastupující normalizace a z rozhodnutí zůstat v ofi ciální sféře. Dílo Ladislava Fukse zahrnující patnáct knih vydaných během pouhých dvaceti let je přitažlivé již proto, že jeho původce byl okolnostmi donucen prožít celou svoji literární kariéru v setrvalém modu vivendi s totalitní mocí, nejprve uvolněnou, později o to více represivní. Jako ústřední linie se Gilkovou knihou nese řečnická otázka, zda je umělec schopen navzdory takto složitým životním podmínkám přesáhnout svým dílem čas vyměřený jeho pozemskému životu.
ALOIS NEBEL 
| 
