Soubor Bernhardových nejranějších povídek - většinou novinových příspěvků z let 1950-1956 - je poprvé takto souhrnně představen čtenářům. Vnuk spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949) se v těchto textech projevuje jako dědečkův imitátor hlasů. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto krátkým textům je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem Kulterer (1969).
ALOIS NEBEL 
| 
