Kniha analyzuje roli vědy a postavení vědce v socialistické společnosti na příkladu dvou významných českých chemiků, Františka Šorma, bývalého předsedy ČSAV, a Otty Wichterleho, vynálezce kontaktních čoček. Oba vědci, špičkoví odborníci, byli nuceni v období studené války neustále vyjednávat se státními úřady, které se pokoušely omezit jejich kontakty se západní vědeckou komunitou kvůli tehdejší politické a ideologické závislosti na SSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 se museli vzdát svých vědeckých cílů i kariéry. V období tzv. normalizace se stali „nežádoucími osobami“ a byli sledováni Státní bezpečností. Při srovnávání životopisů obou vědců autorka interpretuje jejich odborné kariéry jako odlišně zvolené „strategie přežití“, umožňující i nadále pěstovat špičkovou vědu přes těžkosti nastolené režimem.
ALOIS NEBEL 
| 
