Autor se v této knize zamýšlí nad věcmi nadčasovými, filozofickými… ale především nad věcmi všedními, samozřejmými, na které vzpomíná v souvislosti se smrtí obou rodičů. Činí to s nadhledem, ironií a humorem, nakolik lze o takových věcech jako umírání či smrt žertovat. A také s notnou dávkou vypravěčství. S láskou vzpomíná na matku, která zbožňovala hromadění věcí, a to nejen knih, ale i předmětů, nábytku či domácích doplňků. A nejednou se ho ptala: „Co s tím vším jednou budeš dělat?“ Příběhy se velmi dobře dají aplikovat na většinu reálií prostoru střední Evropy, v němž ve druhé polovině 20. století převládala totalitní forma moci.
Co nám zůstane po smrti blízkého člověka? Jsou to předměty, vzpomínky, útržky vět? Vypravěč se probírá knihami a věcmi, které zde zanechala jeho matka a současně skládá její portrét, vzpomínku na silnou, zásadovou ženu, která se nikdy nevzdávala.
Vyprávění o odcházení první poválečné generace, která měla žít báječný život ve svobodné zemi.
Věci, které jsem nevyhodil Marcina Wichy je pronikavá kniha se zjištěním, že po všem pozemském toho tolik nezůstane, přestože by se mohlo zdát, že společné zážitky, rodná krev a byt přeplněný předměty nám zaručují určitou formu bytí i po smrti. – dwutygodnik.com
Polská kniha roku – NIKE 2018, nominace na cenu Paszport Polityki
ALOIS NEBEL 
| 
