Kniha mapuje reflexi židovské religiózní a mystické tradice v polské meziválečné literatuře, a to na příkladu tří autorů, kteří reprezentují odlišné způsoby jak vnímání vlastních židovských kořenů, tak zpracování tradičních motivů vycházejících z židovské mystiky. Prvotně futurista Aleksander Wat se vůči židovské religiózní tradici kriticky vymezuje – a přesto nedokáže vlastnímu „židovství“ uniknout; prozaik Bruno Schulz předestírá čtenářům svébytnou vizi kosmogonie i eschatologie upomínající mimo jiné na vybrané koncepty kabaly; básník Bolesław Leśmian má k této tradici nejdále a motivy interpretovatelné v kontextu židovské religiózní tradice podrobuje originálnímu přepracování. Tvorbou všech tří – jako dědiců „národa Knihy“ – přitom prolíná specifický vztah k jazyku a psanému slovu. Vedle toho je věnována pozornost např. motivu golema, stvoření světa či představě Boha.