Jablko nepadá daleko od stromu, říká se odpradávna. Ale bylo tomu tak u synů našeho největšího panovníka, Karla IV.? Například u nejstaršího císařova syna Václava IV.? Šel alespoň trochu ve stopách svého otce silného, schopného vládce? Anebo byl slabým panovníkem, zmítaným událostmi, kterým nedokázal čelit? Měl alespoň nějaké zásluhy o rozkvět Českého království, či ho pouze vedl do propasti zmatků a zmaru? Málokterý český panovník bývá hodnocený tak rozporuplně. Ví se o něm, že rád utíkal před povinnostmi na své hrady a raději lovil, či popíjel, než aby vládnul. Jak on sám asi vnímal svou vládu, svou osobu? Porovnával někdy své kroky s činy císaře Karla – a jestli ano, dokázal se poučit z chyb? Dnes víme, že řád, zákon, pevná ruka panovníkova, to vše nadlouho zmizelo s posledními okamžiky císařovými. Jistě, nějakou dobu ještě království žilo ze setrvačnosti, avšak zanedlouho počalo celé království, a samozřejmě i říše římská, pociťovat nedostatek pevné vlády, pevné ruky. Chtěl a mohl tomu Václav zabránit? Kdo mu kladl překážky do cesty? Jeho neschopnost, anebo protivníci? O tom všem se dočtete ve čtvrté části „Lucemburské pentalogie“, věnované právě nejstaršímu synovi Karla IV. a Anny Svídnické, Václavovi. Pentalogii završí v září 2016 román o neméně slavném druhém synovi Karla IV. Zikmundovi.
ALOIS NEBEL 
| 
