Ocitáte se v oparu či mlze. Každým veršem opar houstne a s každou básní přichází nová otázka jako začátek dalšího poznání. Čím déle mlha básní plyne, tím zřetelněji se ukazuje obrys odpovědi. Toužíte utišit potřebu porozumět životním pravdám, žádáte odpovědi. Opakovaně zakoušíte naději, že je dostanete, což vás nutí dychtivě číst dál. Odpověď ve sbírce nepřichází, ale jejím čtením některé odpovědi nalézáte sami v sobě. Jindy pronikáte do nejintimnějších částí partnerských vztahů a vidíte tam sami sebe. Načež prostřednictvím osobní zpovědi jedinců nahlédnete do jejich nitra. Odhalují se vám ty nejsoukromější vjemy a nejosobnější pocity. Je to opojné, téměř návykové. Básně si na nic nehrají. Téměř s dětinskou lehkostí probírají skutečnost, lidské rozjímání, ale i seriózní filozofická témata, ke kterým se staví přímo, ve světle každodennosti.
ALOIS NEBEL 
| 
