Výbor V sobě se jen ztrácím… představuje básnickou tvorbu Františka Pečinky (1869–1917). Autor, který zůstal ve stínu generačních druhů (i dnes je známý spíše jako malíř), po sobě zanechal skromné, vzácně sevřené a v dobrém slova smyslu nerozbíhavé dílo. Jedním z mála jeho tříštivých bodů je rozpolcenost mezi (odlehčeným a ironickým) gestem „vším zhrdajícího cynika“ a (tíživým a naléhavým) pocitem stesku, samoty, potřebnosti poezie pro vlastní bytí, ničím neodstíněným prožitkem marnosti. Ve zdánlivě banálních krajinách, zvláště tam, kde zůstal prostor nedořečeného, může i dnes čtenář objevit nevšední světy a zarazit se nad platností jejich dosahu stejně jako nad paradoxní živostí poezie, která pracuje s šedou či modravou monochromií a s „bílým jasem“ osvětlujícím siné sádrové krajiny. Přítomný soubor vychází při příležitosti 100. výročí autorovy předčasné smrti.
Jakýsi šedý omrzelý svit v tvou samotu i do duše se vkrádá, a „být či nebýt? Nebýt nebo být?“ dvé hlasů zmateně se v tobě hádá.
Vše lhostejno, co kdysi bývalo. A není vzletů, není inspirací. Dřív aspoň v duši cosi zoufalo. Dnes i ta bolest všechno kouzlo ztrácí.
ALOIS NEBEL 
| 
