Publikace je dalším příspěvkem ke studiu dějin Vojvodova – jediné české vesnice v Bulharsku. Ta byla založena v severozápadní části země roku 1900 přesídlenci z jiné české krajanské obce – Svaté Heleny v rumunském Banátu. V nové zemi se díky píli a úsilí místní české komunity z Vojvodova záhy stala vzorová obec, dávaná místními i celostátními autoritami okolnímu obyvatelstvu za následováníhodný vzor. O světské úspěchy ale Vojvodovčané nestáli, oč usilovali, bylo žít pravým křesťanským životem na biblickém základu, „pod praporem víry, pod křídly Boha“; cílem jim byl nikoli obdiv lidí, ale – díky bohabojnému životu snad zasloužená – Boží přízeň. „České“ dějiny Vojvodova skončily po pouhém půlstoletí, kdy jeho obyvatelé po druhé světové válce vyslyšeli výzvy československé vlády a přesídlili zpět do své staré vlasti, kde se usadili v několika obcích jižní Moravy. Na rozdíl od předchozích publikací, které se věnovaly především životu obyvatel Vojvodova na bulharské půdě, tedy mezi lety 1900–1950, rozšiřuje práce „V Bulharsku nám s hrdostí říkali ,Češi‘, tady s pohrdáním ,Bulhaři‘ “ (Obyvatelé Vojvodova v Bulharsku a na jižní Moravě) badatelský zájem také na situaci okolo přesídlení Vojvodovčanů do ČSR a jejich – po řadu dlouhých let velmi nesnadný – život v řadě novoosídleneckých obcí jižní Moravy, kde poslední vojvodovští rodáci a jejich potomci žijí dodnes.
ALOIS NEBEL 
| 
