... šel jsem sám. Hladina fjordu byla jako zrcadlo. Plovoucí ledovcové kry na něm se ani nehnuly. Ba i mírný vánek náhle zcela ustal. Tundra mlčela. Celý svět ztichl a ustrnul. Přestal jsem stárnout a neměl jsem potřebu vůbec dýchat. Nic... jen jsem intenzivně cítil přítomnost Boha...
Ano, tak v těchto a podobných chvílích se ve mně probouzí, „psaní poezie. To jsou ty správné podněty a impulsy, jenž mě naplňují a vrývají nezhojitelnou, trvalou jizvu do mé duše. Tyto hluboce procítěné okamžiky, stávají se nato tvůrčím motorem pro mé psaní. Prožité emoce se zhmotní do formy básní. Jako v této knize, jež obsahuje dvacet jedna básní a devět tématických zamyšlení. Avšak všechny mé básně nejsou pouze o severu. Jsou i o ,,lásce o ,,společnosti o ,,Bohu jakož i v mých ,,úvahách hloubám nad ,,chudobou, ,,mírem, nebo ,,nesmrtelností duše. Musím psát. Musím psát a je mi jedno kde. Musí ,,to ven. Když ,,to příjde, musí ,,to zkrátka ven... A tundra mlčí. Jen mě pozoruje. Mě, malý špinavý uzlíček svalů. A ona, ona tak krásná, majestátná ve své drsnosti... Ano, ano! Drsná krása! Drsná krása!... Děkují. Tomáš Zatloukal
ALOIS NEBEL 
| 
