Pokrok, základní iluze naší doby, je vyčerpán. Většina z nás instinktivně cítí, že něco končí – vyprahlé prosincové dny, konverzace tváří v tvář nahrazená zomboidismem z hlavy na obrazovku, svět v neustálé válce, politický systém v chaosu. Některé mýty a lži slýcháme tak často, že nám připadají jako pravdy: Civilizace je největším úspěchem lidstva. Pokrok je nepopiratelný. Máte štěstí, že žijete tady a teď... Prehistorický život samozřejmě nebyl bez vážných nebezpečí a nevýhod. Mnoho dětí umíralo v kojeneckém věku. Zlomená kost, zanícené zranění, hadí uštknutí nebo problémové těhotenství mohly být fatální. Byla ale nakonec tato předcivilizační nebezpečí horší než moderní pohromy, jako jsou automobilové nehody, rakovina, kardiovaskulární choroby či technologicky prodloužený proces umírání?
Návštěvník z doby před 20 000 lety by byl nepochybně ohromen mnohým z toho, co by zde našel. Ale jakmile by jeho údiv nad iPhony, leteckou dopravou a transplantací jater opadl, co by si myslel o našem každodenním životě? Byl by nakonec více ohromen naším pokrokem, nebo zděšen tím, co jsme ztratili v našem stále se zrychlujícím spěchu do budoucnosti? A není třeba čas položit si možná tu nejpodvratnější otázku ze všech: Žijí moderní lidé, dokonce i ti nejšťastnější z nás, podstatně lépe než naši předkové z předcivilizační doby? Je civilizace jako celek čistým přínosem pro jednotlivé lidské bytosti? Ryan tvrdí, že bychom se měli začít ohlížet zpět, abychom našli cestu k lepší budoucnosti.
ALOIS NEBEL 
| 
