Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o „nalezení nového národního vědomí“ tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce. V recenzi na jednu z tehdy vydaných Tesařových esejí psal Václav Frei v Katolických novinách z 18. května 1969 „o nepochybně poctivém přístupu J. Tesaře, který, jak sám uvádí, ,píše o názorech donedávna proskribovaných a úsilí nedoceněném‘. [...] Načrtněme pár myšlenek aktuálních pro nás právě dnes, přes zřejmé rozdíly situace v roce 1939 a 1969. Tesař nevytýká katolíkům nedostatek statečnosti, obětavosti, nedostatek ,zapojení‘ do celonárodního úsilí. Vyslovuje politování nad tím, že do tohoto úsilí neuměli vnést vlastní, plně křesťanský a katolický program, domyšlenou specificky křesťanskou iniciativu. [...] Myslím, že tuto kritiku je třeba vzít vážně a poučení z ní zaměřit i na další období, pro nás tedy zejména na naši současnost. Nejde o to, odsoudit tehdejší představitele církevního života, nýbrž pochopit [...], v čem nestačili na úkol neúprosně daný historickou situací roku 1939. Také nám klade situace roku 1969 neúprosně své otázky. Chápeme je, doceňujeme jejich závažnost? [...] Bylo by smutné, kdyby si po dalších třiceti letech soudní lidé museli říci: ,proboha, spali tenkrát ti čeští katolíci, nebo byli slepí? Což neviděli, jakou dějinnou šanci a odpovědnost mají?‘ Jan Tesař si kladl otázku, zda katolicismus dokázal vytvořit roku 1939 celonárodní program.“ Tento svazek, obsahující také dosud nepublikované texty, předkládá otázku, kterou tak jasně rozpoznal Václav Frei, nejen katolíkům, ale celé národní kultuře.