Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spjat se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také dedikován. Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i své mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých.
Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.
ALOIS NEBEL 
| 
