Druhý díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě.
Surrealistické období Artaudovy tvorby se vyznačuje vehementním napadáním základů evropské civilizace a zoufalou touhou podat zprávu o vlastní neschopnosti myslet a psát, jež se později v dopisech z ústavu v Rodez proměňuje ve snahu ukázat represivní charakter panujícího řádu na osudu nekompromisního umělce, zničeného takzvanou lékařskou vědou. Neutuchající zápas s Bohem, vlastní tělesností a nepřátelskou společností kulminuje ve sbírce Přisluhovači a trýzně, kde se Artaudův jazyk dostává na hranici srozumitelnosti a paranoické vidění světa dosahuje vrcholu. „Znám stav mimo ducha, vědomí, bytí, vím, že v něm už nejsou slova ani písmena, ale vstupuje se do něj skrze křik a rány.“
Antonin Artaud (4. září 1896 – 4. března 1948) byl francouzský básník, dramatik, teoretik a herec, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě. V raném dětství onemocněl zánětem mozkových blan a po zbytek života bojoval s postupující duševní chorobou. V průběhu léčby mu byly podávány opiové preparáty, jež vyvolaly jeho celoživotní závislost na drogách. Výlučnost jeho poselství spočívá ve snaze o komunikaci, která by dokázala jít hlouběji, než je v literatuře běžné, a současně se vyhnula uzavření do systému idejí a jazyka jako organizujícího a totalizujícího principu, který nás udržuje pouze na povrchu poznání. „Slovo jen obnažuje míru naší neschopnosti, našeho odloučení od skutečnosti.“ Proto je třeba podvracet racionální podobu světa pomocí všech prostředků a komunikovat novým jazykem, který bude schopen zasáhnout nejen mozek, ale celé tělo. Divák či čtenář musí být otřesen, aby mohlo dojít k alespoň částečnému prozření.
ALOIS NEBEL 
| 
