Dmitrij Sergejevič Lichačov koncipoval svůj stručný nástin (Těkstologija. Kratkij očerk 1964) na základě textologického studia staroruské literatury, jež vyústilo v jeho velké práci Těkstologija. Na matěriale russkoj litěratury X.–XVII. vv. (poprvé 1962). Přítomná kniha je ovšem určena rovněž textologům zabývajícím se jinými oblastmi, směřuje podle slov autora k „zobecněním, ke stanovení shod a rozdílů, v neposlední řadě je určena k tomu, aby se s ní polemizovalo“. Polemicky pak byla ve své době přijata především základní Lichačovova teze, podle níž textologie tvoří bez ohledu na specifika materiálu jeden samostatný vědní obor, jehož předmětem je historie textu literárního díla.
Překlad Lichačovovy knihy byl zvažován i u nás, a to jak v prostředí české medievistiky, tak mezi textology a editory novočeské literatury, usilovali o něj Jiří Daňhelka s Naděždou Kvítkovou a zároveň Felix Vodička s Břetislavem Štorkem. K převodu do češtiny dochází nicméně dnes poprvé. Vedle hodnoty dokumentární a propedeutické má Lichačovova práce svůj význam aktuální: důrazem na sledování celé historie textu směřuje textologii k sociálnímu aspektu fungování literárního díla a k revizi významu tzv. vnějších faktorů, její patos v neposlední řadě tkví v tom, že staví důsledně poznání historie textu nad ediční pravidla a zvyklosti. Neboli, jak by řekl autor: „Nejprve je nutné prostudovat historii textu a poté ho vydávat, a nikoli nejprve text vydat a pak na základě edice zpětně studovat jeho historii!“
ALOIS NEBEL 
| 
