Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují. Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické imagery na téma pohlaví.
Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována kráse Medúzy, tj. kráse, jež budí děs či smutek - motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a DAnnunzia.
Druhá kapitola je věnována metamorfózám Satana, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, osudových mužů či ve fenoménu vampyrismu.
Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, La belle dame sans merci a Byzanc. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná DAnnunziovi a jeho smyslné lásce ke slovu.
Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii. (Dle posudku Kateřiny Vinšové.)
Mario Praz (1896-1982) byl italský kulturní historik, komparatista a anglista, literární a výtvarný historik a historik umění.