Tak jako poupata tvoří květy, tak slova se skládají ve věty. Člověk obdivuje jejich krásu a jiný zas hledá svoji spásu... jak žebrák s nataženou rukou chodí a přitom ví, že právě jeho mysl plodí, co v těle se odehrává... žádná sláva... Tak jako záhon tvoří květy, tak knihu zase moudré věty, když teorie se s paxi snoubí... a jako v lese houby, tak mezi lidmi se šíří, že k vám teď míří TĚLO NAPOVÍ a na otázky odpoví, proč v něm ten zmatek máme, jakpak že myslíváme... já chci být zdravé volá, nenuť mne dookola nemocné být! Vždyť já chci žít! Pochop už, co se odehrává v hlavě, když bolí játra právě, když ledvina zase zlobí a hýbat se mohu jen s holí! Vybrat si smíš – žít nebo živořit. Být zdráv či nechat se pokořit. Jak žebrák s nataženou rukou stát, či na cestu k uzdravení se dát. Život může být bojem... ovšem, bojuj s hnojem... do vínku nám rozum dali, a taky s ním počítali. Jenže člověk, tvorstva pán, do truhly jej uschoval. Myšlení jej totiž bolí, raděj bude chodit s holí. Že nejsi ovce ve stádu? Máš právě dobrou náladu? Vezmeš si mne domů a budeme spolu lepší život žít? Ty chceš opravdu zdravý/á být? Pak ti přeji hodně síly, ať tvé nohy tančí jak nožky víly na hebkém lesním paloučku, ať tvůj život není přeživání jen a splní se ti každý sen.
ALOIS NEBEL 
| 
