Pražská výtvarnice a „pokušitelka psaní“ Dagmar Urbánková (nar. 1972) ve své nové sbírce básní a krátkých próz opět využívá všech zbraní své poetiky vycházející z autorčiny mimořádné schopnosti pozorovat, ale i vciťovat se a rozumět. Všední hrdiny nenechává postávat za dveřmi svého světa, ale s důvěrou je zve k sobě a sama se nechává překvapovat tím, co se stane, když jemnými tahy načrtne střípek z jejich osudu. Někdy je výsledek takové literární drobnokresby laskavý až dojemný, jindy trochu ironický, ale nikdy karikující. Autorka věnuje pozornost též svému rodnému kraji, ale její pohled není folkloristicky pietní. S cestami mezi metropolí a rodným Valašskem souvisí také pozoruhodný oddíl knihy „Vlaky českých drah“. Neboť k čemu je poezie, která nezná svoje „domů“?
ALOIS NEBEL 
| 
