Jedinečný výběr originálních receptů ze starého Rakouska-Uherska, tak, jak je vařily naše prababičky a jak jsou zmiňovány v knize Dobrý voják Švejk. Při čtení, spíše listování v této „Švejkově kuchařce“ čtenáři možná vybaví se zdánlivě nostalgický čas rakousko-uherské monarchie. Ach ano, jak prostíralo se jednoduchým způsobem, stolovalo s rozvahou, krmě byla domácí a porce poctivá. Též evokuje se mi vzpomínkou i sláva nádražních restaurací, co jich na tratích monarchie kde bylo. Vždyť i císař František Josef, využívaje při svých cestách salónního vozu dvorního vlaku, si jídlo nechával přinášet z nádražní restaurace, kde vlak právě v tu dobu meškal. I jeho osobnímu doprovodu, generálnímu adjuntantovi hraběti Paarovi a princi Rudolfu Liechtensteinovi chutnalo prý vždy znamenitě. Jen pokud šlo o velké manévry, kdy dvorním vlakem jeli i velitelé pluků a důstojníci, byl připojován jídelní vůz. Při podrobnějším čtení „Švejkovy kuchařky“ nutno mi ještě připomenout, že nejoblíbenějším jídlem posledních let Haškova života, které mu musela kuchařka Rézinka Špinarová na Lipnici připravovat, byl „kočičí tanec“. Název pro tento pokrm si Jaroslav Hašek vymyslil sám. Byla to směs nakrájených vařených brambor, nakrájených opečených vuřtů a natvrdo vařených vajec. K tomu půllitr piva a spokojenost autora dnes slavného Švejka byla nejvyšší. V některých dnešních retro švejkovských restauracích lze na jídelním lístku nalézti jídla ve výčtu a názvu obdobném této „Švejkově kuchařce“, ale tak jednoduchý pokrm, jako je „kočičí tanec“ nenašel jsem dosud nikde. Ani v tak proslavené a autentické restauraci, jakou je ta U České koruny na Lipnici, kde Jaroslav Hašek psal (ale už nedopsal) Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Možná některá současná nádražní restaurace mě překvapí tímto pokrmem, obávám se však, že pod jiným názvem a zhoršenou kvalitou surovin., Tomáš Mazal
ALOIS NEBEL 
| 
