S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem.
K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla. Už jsem se vrátil ze strojovny zoufalství a nenávisti a už se tam nepotřebuji vracet. Studená vlna už není můj život, už je to pouhý příběh mé představy o něm, napsaný z hloubky poetické skepse jako naprostý plagiát mrtvého Rakušana… To je úsměvné. Z dnešní perspektivy působí Studená vlna jako poetickým světlem prozářený dokument svobodných a přívětivých časů napsaný ve šťastné hodince a svázaný s mým životem poutem své průzračné autenticity. Doba rozhodně pokročila, říká Haškovo monstrum přítomné chvíle při obhlídce cely, a my mu můžeme porozumět pouze v ironickém smyslu, že svět současný není ničím jiným, než byl ten minulý. Vnímá-li ho dnes naše vědomí jako hrnec hrůz, na jehož nadskakující pokličce sedí menšina těch šťastnějších zatížených vinou, je namístě si připomenout, že tuto představu také stvořilo. Dojem pokroku, který při výkladu reality máme, způsobuje totiž všechno možné (možnosti losuje papoušek na střídačku s algoritmem), takže třeba i bezděčný komplot ze řetězu utržených médií a internetem pomatených hlav intelektuální a umělecké fronty, poplašených zbabělců zralých na prášky a blázinec. Tím chci říct, že Studená vlna může vyjít podruhé, neboť se její předpoklady musely naplnit. S.d.Ch., Čtyřkoly, 27.4. 2022
ALOIS NEBEL 
| 
