Pojem hieroglyf nabyl v 19. století na výrazné mnohoznačnosti. Zbavil se souvislosti se svým původním smyslem: psalo se o alegorickém hieroglyfu, o snovém hieroglyfu, o společenském hieroglyfu. Hieroglyf se změnil v metaforu pro vnitřní obraz a vnitřní model, používanou i na charakterizování básnické tvorby. Obrat v pojetí hieroglyfu nastal zejména po rozlišení na alegorický symbol a nevědomý symbol. Kniha Stíny hieroglyfů, rozvržená do pěti kapitol, sleduje rozdílné přístupy k hieroglyfu a alegorii, vůči níž se odlišně vymezovali filozofové, teoretici umění a sami umělci. Přestože se alegorie stala jedním z hlavních nepřátel moderního umění a byla silně kritizovaná avantgardou, dlouhodobě přežívala a zasáhla i umělce, u nichž by se dala sotva očekávat. Jedním z nich byl i Vladimír Boudník, jenž alegorické postupy rozvinul v souboru pastelkových kreseb Corpus delicti (1956), který je v knize poprvé v úplnosti barevně reprodukován.
ALOIS NEBEL 
| 
