Samosprávní předpisy statutární povahy byly pro středověké univerzity základními pravidly vnitřní organizace a v případě fakult i závaznými směrnicemi pro výuku, zkoušky a udílení akademických titulů. První rámcová statuta vysokému učení Karlovu vydal jeho kancléř v osobě pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic roku 1360. Krátce poté si nejen univerzita, ale i její čtyři fakulty a přidružené koleje postupně schvalovaly a upravovaly vlastní statuta, z nichž některá si ve svých podstatných částech udržela platnost až do počátku 17. století. Z původního početného souboru pražských univerzitních statut se dochovala jen část, i ta je však prvořadým pramenem pro dějiny pražského vysokého učení a jeho výuky. Neméně to platí i pro Akta rektorů, jež byla se statuty zapisována do průběžně vedené úřední knihy. Souborné vydání těchto pramenů z let 1360–1614 zahajuje novou ediční řadu širšího chronologického i tematického zaměření, která bude postupně zacelovat bílá místa a mezery v dokumentaci dějin Univerzity Karlovy.
ALOIS NEBEL 
| 
