Prvotina Alena Meškoviće Ukulele jam, popisující s humorem i vážně dospívání během války v Jugoslávii, vzbudila zasloužený ohlas v mnoha evropských zemích a dočkala se i divadelního zpracování. Děj Meškovićova druhého románu Stan pro jednoho začíná 1. prosince roku 1994, kdy bosenský uprchlík Emir Pozder, zvaný Miki, přijíždí do Kodaně, která původně měla být jen další přestupní stanicí na cestě za bratrem Nenem do Švédska. Nenův kontakt však Mikiho na nádraží nevyzvedne a Miki se dostává do spárů policie. Ze strachu, co bude dál, okamžitě zažádá o azyl a dánská policie ho odveze do dětského centra. Miki tak uvízne v Dánsku, z okna svého pokoje vidí do Švédska a dál sní o setkání se starším bratrem. V azylovém centru se setká s příbuznými, ale soužití na čtrnácti metrech čtverečních není jednoduché. Navíc si v sobě každý nese svá traumata z války, která řeší alkoholem, přehnanou čistotností nebo jako Miki mlčením. Obyvatele tábora paralyzuje zákaz práce a studia i bezútěšné industriální okolí. Z letargie Mikiho vytrhne až dobrodružná výprava na slavný rockový festival v Roskilde - nejenže může vidět své idoly a povídat si s lidmi z celého světa, ale také konečně získá trochu osobního prostoru – ve stanu pro jednoho, kde je Miki konečně sám. Ve Stanu pro jednoho se sice setkáváme se stejným hrdinou jako v Ukulele jam, ale rozdíl tří let a celého kontinentu si vybírá svou daň – Miki přichází o značnou část nadějí a iluzí, a s nimi i o nevinnost. Příběh o tom, jak těžké je soužití s lidmi blízkými i cizími a jak je těžké vydobýt si své místo ve světě, kde startovní čára vůbec není rovná vás strhne a zůstane s vámi ještě dlouho poté, co otočíte poslední stránku.
ALOIS NEBEL 
| 
