Stalinský režim v období od léta 1937 do listopadu 1938 uvěznil více než milion a půl lidí kvůli údajné „kontrarevoluční“ a „protisovětské“ činnosti a zčásti je hromadně popravil nebo poslal do vyhnanství v nechvalně známých táborech „gulag“. Zatímco dnes už víme poměrně dost o zkušenostech obětí Velkého teroru, nevíme téměř nic o nízkých a středních kádrech NKVD neboli tajné státní policie, kteří Stalinovou vražednou politiku prováděli. Na rozdíl od poválečných soudů s nacistickými válečnými zločinci byli výkonní příslušníci NKVD souzeni tajně. Až dodnes prakticky nikdo nevěděl, co se dělo za uzavřenými dveřmi soudních síní. V záležitosti nazývané „čistkou mezi prováděči čistek“ sovětské vojenské tribunály odsoudily téměř tisíc důstojníků NKVD. Představitelé Sovětského svazu potřebovali najít obětního beránka. Nechali je obvinit z mnohonásobného opatřování falešných důkazů a falšování výslechových protokolů, využívání mučení za účelem vynucení „přiznání“ a rovněž za vraždy „podezřelých“ při předběžném zadržení ještě před soudem. Mnozí z nich byli odsouzení k hrdelním trestům. Dokumentace vzniklá při soudních řízeních, včetně záznamů z výslechů, písemných doznání podepsaných samotnými pachateli a zápisy ze soudních líčení, poskytuje stejně jako svědectví obětí, očitých svědků a znalců pohled do zákulisí teroru. Popisuje, jak se teror uplatňoval, co se událo a kdo byl za to zodpovědný. Dokládá, že rozkazy shora byly spojené s celou řadou situačních faktorů a nastiňuje obrysy státního násilí.
ALOIS NEBEL 
| 
