„Nechtěl jsem se dozvědět, ale dozvěděl se, že jedna z obou dívek, když už nebyla děvče a přednedávnem se vrátila ze svatební cesty, vešla do koupelny, stoupla si před zrcadlo, rozepnula si blůzu, sundala podprsenku a našla si srdce ústím pistole…“ Těmito slovy začíná román současného, již světoznámého španělského romanopisce Javiera Maríase Srdce tak bílé, nazvaný podle citátu ze Shakespearova Makbeta. Ale „tohle se stalo už dávno,“ dodává vypravěč. Teď je novomanželem on sám a na svatební cestě v Havaně spatří z hotelového balkonu jakousi neznámou ženu čekající na ulici, která si ho na chvíli splete s mužem, s nímž má schůzku. Od této chvíle vstupuje do vypravěčova právě začínajícího manželství jakési nevysvětlitelné rostoucí zneklidnění a on vytuší, že rozluštění možná spočívá v jeho vlastním původu, ve třech postupných manželstvích jeho otce. Vypravěčem románu je muž, který se raději nechce dozvídat. Jako profesionální tlumočník a překladatel si totiž uvědomuje, jak nebezpečné je naslouchat: jakmile jednou něco uslyšíme, už to nemůžeme zapomenout. Je zatažen do dvojího proudu událostí. Tajemná a hrozivá minulost na jedné straně a na straně druhé nejistá a ohrožená přítomnost ho nutí kolísat mezi manželským domovem v Madridu a mezinárodními fóry v New Yorku a Ženevě. Javier Marías buduje s fascinující vypravěčskou silou tento neobyčejný román o tajemství, které je možná lepší neodkrývat, o manželství, vraždě, navádění, o podezření, mluvení a mlčení a o srdcích tak bílých, která se postupně zbarvují víc a víc a nakonec zvědí, co nikdy vědět nechtěla.
ALOIS NEBEL 
| 
