Souboj je povídka napsaná z plného rozmachu tesknoty. Soud o její umělecké hodnotě v celku Čechovova díla není důležitý. Je to povídka důležitá především pro porozumění Čechovovi samému, je to klíč k rozpoznání jeho lidských a autorských pohnutek, jež jsou tu obnaženy jako málokde jinde. Zapomeňme na mýlící podobiznu klasika Čechova a ctěme to, co psal jednatřicetiletý muž vědoucí o nutnosti hledat rozumnou možnost života. Čtěme v Souboji jeho tesknotu, bolest a úzkost nad zmarňováním člověka. Chci říci toto: Po povídkách, jako jsou Mužici a Pavilon čís. 6, zkusme ještě ze Souboje, z jeho syrové tesknoty, vyrozumět podstatu oné zvláštnosti, jíž se slovesný umělec Čechov nezaměnitelně vyznačuje mezi nejlepšími. Je střízlivý a střídmý, varuje se efektů, je samozřejmý a věcný v každém slově, jeho umění je na první pohled průhledné jako sklenice vody. Zdánlivě vlastně jako by nic neobjevuje, čtenáři připadá, ze neříká nic jiného než to, co by on sám na jeho místě také viděl. Všechno se rozvíjí a pokračuje docela podobně, jak to sami známe. A přece - jaká úzkost, jaký stesk! napsal Emanuel Frynta v doslovu k vydání z roku 1972. Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) napsal novelu Souboj ve svých jedenatřiceti letech. V českém překladu vyšla próza samostatně čtyřikrát; poprvé ještě za autorova života (1897; překlad Jiří Ščerbinský), naposledy v roce 1972 (překlad Karolína Dušková a E. Frynta). Nynější páté vydání je dílem Libora Dvořáka (1948), renomovaného překladatele, který převedl do češtiny mj. díla Bulgakova, Bunina, Gogola, Jesenina, Kononova, Limonova, Pelevina, Sorokina, bratrů Strugackých, A. Tolstého nebo L. N. Tolstého; v nakladatelství Pulchra vyšly jeho překlady próz Svetlany Vasilenkové (Blběnka, 2010; Šamara, 2011) a Leonida Gabyševa (Odljan, 2011).
ALOIS NEBEL 
| 
