Obyvatelé středomořského ostrova Kypr, jenž byl od roku 1925 britskou kolonií, začali po druhé světové válce intenzivně usilovat o získání samostatnosti. O dekolonizačním procesu ale měli rozdílné představy nejen Řekové a Turci žijící na ostrově, ale i jejich „mateřské státy“ a Velká Británie. Od poloviny padesátých let se konflikt mezi kyperskými Řeky a Turky začal vyhrocovat natolik, že měl negativní dopad nejen na řecko-turecké vztahy, ale i na situaci ve východním Středomoří, jež představovalo v kontextu studené války strategicky důležitou oblast. Po získání samostatnosti v roce 1960 se o situaci na ostrově začaly intenzivně zajímat také Spojené státy americké a Sovětský svaz, který společně s Československem dodával na ostrov zbraně, čímž přispíval k ještě větší politické nestabilitě, která nakonec vyústila v rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část v roce 1974. Monografie si klade za cíl na základě nedávno odtajněných archivních materiálů nově zhodnotit mezinárodní dimenzi kyperského konfliktu, přičemž neopomíjí aktivity států východního bloku na ostrově, zejména Československa.
ALOIS NEBEL 
| 
