Záznamy snů německého filozofa, muzikologa, sociologa a estetika Theodora W. Adorna (1903-1969) jsou často bizarní, někdy dokonce komické, odhalují jeho surreálné i erotické představy, ale i motivy z rodinného prostředí.
Své sny začal Theodor W. Adorno, jeden z nejvýznamnějších představitelů kritické teorie tzv. frankfurtské školy, pozorně zaznamenávat v roce 1934, tedy ještě před svou emigrací z Německa do USA, a v zápiscích setrval až do roku 1969, do doby krátce před svou smrtí. V předmětném svazku se autor nesnaží texty nijak vysvětlovat, interpretovat či psychoanalyticky hodnotit a nechává je bez komentáře. Přesto v jednom rozhovoru, který na dané téma poskytl médiím, jakési vyjádření poskytl, když prohlásil: „Sny nejsou vzájemně pospojovány jako naše sny, nýbrž tvoří také kontinuum, patří jednotnému, ucelenému světu, podobně jako Kafkovy povídky. Čím těsněji však spolu sny souvisejí nebo čím častěji se opakují, tím větší je nebezpečí, že je už nedokážeme od skutečnosti odlišit.“ Ve svých snech se Adorno setkává z různými osobnostmi kulturního a společenského života a doléhají na něj pocity viny v souvislosti s holocaustem, jemuž jako emigrant unikl. Často, možná v právě v této souvislosti, prožívá ve snech například svou vlastní popravu. Protokoly snů nabízejí překvapivý materiál k pochopení vnitřního světa Adornovy výjimečné osobnosti. Kniha je závěrem opatřena komentářem německého profesora literatury na univerzitě v Hamburku Jana-Philippa Reemtsmy.
ALOIS NEBEL 
| 
