Vstupování do fantastických komnat obraznosti nevyhýbající se ani děsu je charakteristickým znakem poezie Petra Vrchlabského, básníka a člena ostravské Skupiny 1742, jež čerpala také ze zdrojů a tvůrčích metod a postupů surrealismu. Přidá-li se k takové poetice zkušenost pobytu v industriálním městě se zpřetrhanou historií a ve zdevastované krajině páchnoucího sabatu těžních věží, vzniknou básně vzdorné, s pochmurnou atmosférou mlžných jesenických hor. Citlivost takové poezie na zmar, zkázu a nevyhnutelnost smrti je silná, nadlehčení však přináší umná práce s ironií či humorem...