K mnoha změnám, kterými procházela společnost alžbětinské Anglie, patří i nová role „básníka z povolání“ – autorka knihy ho přirovnává k postavám dnešní popkultury: jsou obecně známé, jsou jim přisuzovány slušné výdělky, ale ne vždy slušná pověst. Jeden z nich, dramatik Ben Jonson, sám sarkasticky poznamenává: Básník je ten /…/ ubožák, který se poezií musí živit. – Tito „ubožáci“ však měli pestré osudy i role: byli básníky i teoretiky, dvořany, politiky, prosazováním a kultivováním „lidového jazyka“ posilovali národní kulturní autonomii nejen ve vztahu k dříve nedotknutelné autoritě klasiků antiky, ale i vůči soudobě „konkurenci“ na evropském kontinentě. Nejen William Shakespeare a Ben Jonson, ale i jejich méně proslavení současníci Philip Sidney, Edmund Spenser a George Puttenham svým dílem i svými osudy dobový ideál spoluvytvářeli, ztělesňovali – nebo také zpochybňovali… Číst o nich přináší i dnes poznání bezmála dobrodružné.
ALOIS NEBEL 
| 
