Filosofické koncepce R. Descarta a I. Kanta spojuje chápání člověka jako na jedné straně konečné bytosti vyskytující se mezi ostatními jsoucny ve světě, na druhé straně však principu vlastních aktivit - a potud principu sebe sama. Společně jsou tematizovány proto, že z historického hlediska představují extrémy této pozice: Descartes je prvním myslitelem principiality konečného nitrosvětského subjektu, Kant završitelem vývoje tohoto pojímání člověka. Úlohou předkládané studie je vyzdvihnout vnitřní rozpory této pozice a ve skromné míře tak přispět k pochopení její situovanosti ve vývoji novověkého myšlení. Z tohoto důvodu se studie zaměřuje na způsoby, jimiž se dvě sledované koncepce vyrovnávají s problematikou lidské dějinné situovanosti a dějin jako takových.
ALOIS NEBEL 
| 
