Španělský filozof Manuel García Morente (1886–1942) byl od roku 1912 profesorem etiky na madridské Universidad Central a roku 1930 podtajemníkem na ministerstvu osvěty v Berenguerově vládě. Od roku 1931 zastával funkci děkana na Filozofické fakultě, ale po vypuknutí občanské války byl zbaven vysokoškolské katedry a přinucen uchýlit se do exilu v Paříži. Tyto dramatické zážitky jej přivedly ke konverzi a k hluboké duchovní proměně. Po návratu do Španělska v roce 1940 se nechal vysvětit na kněze. Zmíněnou zkušenost a to, co následovalo, vtělil Morente do dvou působivých textů, jež jsou v této knize uveřejněny v doslovném přepisu. Jejich vydání bylo pečlivě připraveno Javierem Carballo a bylo umožněno díky souhlasu mladší filozofovy dcery Carmen García-Morente a s pomocí jejích dětí Carmen a Emilia Bonelli García-Morente. Ti jako první zjistili, jaký prospěch tyto spisy přinášely čtenářům, kteří nad jejich stránkami mohli zažívat totéž dojetí, jaké naplňovalo autora při jejich psaní. Snad někteří zaslechnou podobnou výzvu, jíž se při četbě stali svědky.
ALOIS NEBEL 
| 
