Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara. Četné exkurzy slouží pro představení souvisejících rámců a kontrastních příběhů s obdobnými výchozími podmínkami, ale neúspěšným výsledkem snah. Analýza stojí na pomezí sociálních dějin a dějin církevních, zvláštní důraz klade na mikrohistorické a místní souvislosti a využívá přístupů historické vědy a dalších humanitních disciplín, jakož i katolické teologie a zvlášť liturgiky. Kniha je prvním ucelenějším výzkumem problematiky v českém prostředí včetně návrhu typologie staveb.
ALOIS NEBEL 
| 
