Básník Petr Švácha po několikaletém odmlčení už řadu let vydává jednu parádnější knížku za druhou. Moudřejší, dospělejší, sdílnější a zároveň tajemnější. Protože on už něco o člověku a jeho cestách ví. Poryvy léta budou patřit ke knížkám, k nimž se obracím, když je ouvej. Nebo skoro. Nejen proto, že je to knížka moudrá a sličná, příjemná do ruky i na pohled, že výtvarný doprovod Evy Hubatové je jako obvykle výborný. K veršům Petra Šváchy se znamenitě hodí. Cítíš, že si rozumějí, že si ladí. Jako by ti dva pili z jedné studánky – a byla to voda dobrá. Zdá se mi, že básník má tentokrát o něco lehčí krok, že našel sílu se vrátit ke vzpomínkám, které tolik neskřípou, nedrhnou kůži, že se opět potkává s něčím, co bylo laskavé, přes kořeny pomáhající. Návrat k něčemu, co dosud neztratilo hodnotu, trvalý vztah k domovu, který má zašitý pod kůží jako málokterý, touha kamsi se vrátit. Někam, kde nám bylo dobře, bezpečno, kde to mělo cenu. Žít normálně, docela obyčejně lidsky. Bez hysterie současných dnů, bez lží. Nějak se nad tou knížkou lehčeji dýchá. Jemná, křehká poezie má sílu takovou, že se o ni opírají nosné stěny mnohého z nás. Čtěme si, přemýšlejme a popřejme básníku i výtvarnici hodně takových setkání. (z doslovu Karly Erbové)
ALOIS NEBEL 
| 
