V textu Plejád, z nichž autor „vyrval páteř děje“, jak pravil jeden kritik, není zápletka to hlavní. Jde zde o ohledávání hranic vnímání, na hony však vzdálené jalovému eskapismu či pouhému povrchnímu snílkovství básníka-idealisty. Směřuje se od jevové banality dnešních dnů zpět k mikrokosmu nevědomých procesů, na něž jsme pro samou praktičnost, užitkovost či lacinou prodejnost zapomněli, kdy jsme se stali pokryteckými stíny sebe samých, a tím nenávratně nesvobodnými. Text mnohovrstevným básnickým jazykem introspektivně reflektuje naši hédonistickou přítomnost a neexistenci budoucnosti, v proudu vědomí sleduje zapletenost našich myšlenkových postupů jako pokroucené kořeny lesního porostu.
Proč mě ale nebe tak fascinuje, proč člověk vždy hledí do oblaky pokrytého modrého poklopu všeho jemu známého a cítí jisté pnutí?