Soutěžně-publikační projekt Tiché písky dospěl do svého druhého ročníku, a ještě než spustíme oslavné písně a začneme si rozdávat bonboniéry a gratulace, prozradím, že publikace, kterou držíte, rozhodně není posledním výkřikem HSF klubu před smrtí vyčerpáním. Povídek nám chodí rok od roku více, přidali se další porotci soutěžní části a přibyl k nám i nový člen realizačního týmu (znovu velké díky Míše za obětavou práci – teď už mohou začít hrát ty fanfáry!). A co je nejdůležitější, za všechny snad můžu říct, že nás práce na soutěži i výsledném sborníku baví čím dál víc a rozhodně s tím nehodláme seknout a začít se věnovat něčemu, co nám konečně přinese tu neutuchající přízeň davů a domek na pláži. Příští ročník bude a doufejme, že mimo nových příběhů přinese i o něco lépe zpracovanou publikaci. Pořád se máme čemu učit, jen nám dejte další dekádu, abychom to všechno zvládli. Na co se tedy v Papírové pavučině těšit? Objevují se jména známá z Tichých písků (někteří to s námi táhnou už od Poselství píšťaly a pomalu se stávají klubovým inventářem) i autoři zcela noví. A jakkoli to možná bude znít překvapivě, ze záplavy soutěžních povídek na pavoučí témata se do finálové desítky probojovaly texty, v nichž nohatí snovači pavučin figurují jen pramálo. Pokud bych měla najít jediné téma, na jehož reflexi se letos otištění autoři soustředili největší měrou, budou jím knihy a příběhy obecně. Ale konec spoilerů, teď je čas pustit se do těch bonboniér a divokých oslav. A do čtení. O to jde především.
ALOIS NEBEL 
| 
