Otevřené tělo znamená vydanost člověka prostorům a času. Ocitáme se v tělních útrobách, sledujeme kosti, svaly a orgány, tělo je často průhledné, rozplývá se, dokonce vůbec neexistuje. Zatímco jazyk je převracen naruby, básně jsou běžně sepnuty do forem. Sbírku bez oddílů, plynoucí v jednom dechu, prokládají básně z cyklů jako Dětské scény a Příšerné sonety. Oproti mikrohororům Příšerných sonetů dochází v Dětských scénách k pokusu o návrat do dětského světa pomocí jazykové hravosti. I ten však zaplavuje všudypřítomná krutost a úzkost; laskavý dialog – ve vztahu dvou lidí nebo člověka a zvířete (básně Hymnus, Haiku nehaiku) – se stal vzácností.
ALOIS NEBEL 
| 
