Ocelové město. Špína, chudoba a beznaděj. To se asi ve spojitosti s ostravskou aglomerací vybaví každému, kdo ji dosud neměl možnost navštívit. A s podobnými představami přijíždí na výlet do Ostřince, hornického města někde u severních hranic, také hlavní hrdina Boris. Do města, kde už nic nepřipomíná bývalý blahobyt, ale jehož obyvatelé nikdy neztratili svou hrdost pramenící ze zašlé slávy. Řada bizarních setkání s místními a jejich svérázným přístupem k životu v něm zprvu vyvolává vztek, později snad i soucit.Ale jak ho Ostřinec, podoben černé díře, pomalu vtahuje do svých útrob, propadá se do jiného světa a do jiného času, kde je možné doslova cokoliv a odkud vůbec není snadné uniknout. Jako by se dávní havíři ve své nenasytnosti prokopali až k samotným branám pekla, do jehož chřtánu se poddolované město zhroutilo a bylo nahrazeno tím, co na povrch vyvřelo z ohnivých hlubin. Borisovo hledání cesty ven, doprovázené řadou fantasmagorických událostí, je však současně hledáním cesty k sobě samému, k vlastnímu svědomí. Přivedla ho do Ostřince pouhá zvědavost, touha po nových zážitcích a možná i snaha pomoci, nebo za vším stála jen nadřazená potřeba zhlédnout cizí nouzi a neštěstí, jichž byl on sám ušetřen? Po odpovědích by však čtenář v knize, upomínající svým stylem na práce Borise Viana, pátral marně. Aby je nalezl, musí se zbavit role pouhého výletníka a jako ostřinečtí horníci se spustit až na temné dno vlastní duše…
ALOIS NEBEL 
| 
